Tour de France 2003

 
 
Jako fanoušci cyklistiky každý rok sledujeme v televizi nejstarší etapový závod Tour de France. A jelikož se letos jede 90. ročník a od prvního závodu uplynulo 100 let, řekli jsme si, že se pojedeme podívat, jak vypadá "Stará dáma" na vlastní oči.
Jako vždy se na cestu důkladně připravuji. Protože vůbec si takovou akci nedovedu představit, hledám dostupné informace na internetu. Žádnou stránku ani článek o návštěvě Tour jsem ale v češtině nenašla. Takže sestavujeme vlastní itinerář podle oficiální stránky Tour a české stránky.
Chceme si projet několik úseků letošní Tour, hlavně horských etap - Col du Telegraph, col du Galibier, Col du Lautaret, Alpe d'Huez. Bydlení plánujeme v kempu někde poblíž této lokality. Ve Francii prý není problém spát někde na poli,tak uvidíme.
Pátek 11.7.03
Vyrážíme kolem 14:30 z Brna směr Vídeň, kde se ještě stavujeme nakoupit v Metru a pak už jedeme smět Villach a Itálie. Nevím, jestli existuje nějaká lepší cesta do Francie, ale jako nejrychlejší všechny vyhledávače udávají Villach-Udine-Meste-Padova-Milano-Torino. V Itálii se ale platí na dálnici mýtné. Cenu mýtného můžete zjistit na stránkách ABA. Cesta přes Itálii vychází něco přes 1000Kč na jednu cestu. Jelikož nikam nespěcháme, rozhodneme se jet po "okreskách". Značení v Itálii je však hrozné (ukazatel zpravidla až za křižovatkou) a klasická naše okreska město-pole-vesnice-les, je tu vesnice-město-město-vesnice, všude s omezenou rychlostí, přestává nás to u Verony bavit a najíždíme zpět na dálnici. Kolem 3hodiny ráno zastavujeme na odpočivadle, abysme si chvíli schrupli. V Itálii se s nějakým spaním moc netrápí, kamiony parkují přímo na dálnici. Spíme asi 1,5 hodiny a pokračujeme dál, abysme se vyhli ranní zácpě u Milána. To se nám částečně daří, ale provoz už je hodně hustý.
Konečně kolem 7 ráno projíždíme průsmyk Montgenevre a jsme ve Francii. Loni v zimě jsme v nedalékém Brianconu byli lyžovat, v létě to tu vypadá "trochu" jinak. Jedeme směr Bourg d'Oisans, kde má být cíl 8. a začátek 9.etapy. Nakonec nám padne do oka kemp v La Grave - La Meije. Kemp je v krásném údolí u řeky pod horama na kterých jsou ještě zbytky ledovce. Cena 10,60Eur za 2 lidi a stan nám přijde přijatelná. Jen auto musíme postavit na nedaleké parkoviště. Což je blbý hlavně kvůli kolům. Necháváme je v autě a doufáme, že nám je nikdo neukradne. Z Francií co se krádeží týče máme totiž špatné zkušenosti. Zatím co v Itálii není problém nechat někde batůžek s jídlem a jít si lyžovat, ve Francii jsme o batoh hbitě přišli i s foťákem. Navíc jsme si všimli, že když lidi nechávají lyže před restaurací nenechávají pár lyži u sebe, ale různě je kombinují a rozmisťují co nejdál od sebe. Snad se v létě tolik nekrade.
Po rozkoukání se a vybalení nejdůležitějších věcí vyrážíme na první cyklovýlet. Podaří se mi rozmluvit Jerrymu 40 km výšlap na Col du Galibier a místo toho jedeme do 27 km vzdáleného Bourgu. Všude po trati jsou přípravy na Tour v plném proudu. Cesta do Bourgu je sice proti větru a několika tunelama, ale v podstatě většinou z kopce tudíž příjemná. Cyklistů je tu šílené množství, řidiči aut jsou na ně zvyklí a chovají se ohleduplně. Sice občas někdo zatroubí, ale spíš na pozdrav nebo jen tůtne jako upozornění, ne jak má ve zvyku většina českých řidičů, cyklistovi těsně za zadkem dupnout na klakson až si člověk málem cvrkne do gatí.
Jelikož jsem letos na jaře byla šikovná a zlomila si na kole ruku a jsem nějakých 14 dní od sundání sádry, nechtěla jsem riskovat hrkání na silničním kole a vzala jsem si s sebou horáka s odpruženou vidlicí. Sice se po rovině nadřu, ale říkám si těžko na cvičišti... navíc na silničce by mi na zdejší kopce asi nestačily převody. Většina lidí tu ale jezdí na silničkách, což je přesně naopak jak u nás.
V Bourgu upouštíme od původního záměru vyjet si ještě 15 km kopec na Alpe d'Huez. Vymlouvám se, že tam stejně budume muset vyšlapat v den závodu a že s divákama bude lepší atmosféra. Pravdou je, že po 5 týdnech neježdění a při představě 27km zpět do kopce mám výletu na horákovi plný zuby. Zpět je to sice do kopce, za to s větrem v zádech, takže to není až taková krize, ale stejně pěkná makačka. V půlce cesty je odbočka na Les 2 Alpes. Chci udělat Jerrymu radost, když jsem nechtěla jet na Alpe d'Huez, tak navrhuji, že si dáme 2 Alpy ať máme dnes nějaký pořádný kopec. Jerry jede napřed, já se ploužím vzadu, síly mě rychle oouští. Takže v půlce to vzdávám a čekám až Jerry pofrčí dolů. Další cesta domů je pro mě šíleným utrpením. Snad poprvé v životě to vzdávám a Jerry pro mě přijíždí autem. Prakticky nulový trénink za poslední 2 měsíce a probděná noc v autě mi asi neudělali dobře.
Konečně doma v kempu. Užívám si sprchu (sprcha je na žeton za 1eur, ale mají tu společnou sprchu, kde se za 1 žeton osprchují 2 - to není nějaká speciální česká vychytávka :o) poradila nám to slečna recepční, jenže společná sprcha je jen jedna a většinou je na ni fronta). Po sprše jdeme prozkoumat město. Kemp je v údolí u řeky a vyškrábat se nahoru do kopce do města mi dělá značné problémy. Chceme si dát naše oblíbené francouzské jídlo - Raclet, což je kus sýra na speciálním držáku, kde se nahřívá a postupně se z něj oškrabuje co se rozteče na pečivo či brambory a je to veliká dobrota. Vybíráme restaraci s nejlevnějším Racletem a krásnou terasou a výhledem na ledovec. Jenže Raclet nemají. Takže já si dávám další francouzkou specialitu Tourtelles, což jsou pečené taštičky bramborovou kaší, špenátem, nebo sýrem. K tomu samomozřejmě víno. Mňam, mňam. Večer mám pocit, že mi upadnou nohy, takže si je namasíruju neuvěřitelně páchnoucí emulzí a jdeme spát.